Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O lásce a zločinu - 1. - 3. kapitola

25. 06. 2017 9:40:25
Ukázka pro hithiťáky. Hořkovtipný román o lásce, zločinu, Češích a dvou komických kriminálních existencích aneb 43letý stařík, který vylezl z permanentního okna a našel se.

Kapitola 1
1/
Roman pomohl Běle ze zavazadlového prostoru autobusu vyložit dva napěchované kufry na kolečkách, které obsahovaly veškerý její tehdejší majetek, optal se, jaká byla cesta, na novinky posledních dní, co se neviděli, a vzápětí se odmlčel. Vlastně ani nestál o žádné zprávy a na brebentění přítelkyně reagoval ponejvíce slovními obraty jako: „hm“, nebo „fakt, jo?“
Možná se zalekl zodpovědnosti a závazku. Tohle už není jako s někým chodit a setkávat se povětšinou při příjemných příležitostech a radovánkách. Obával se, že odteď už navždy uvízne v zákopu pod kulometnou palbou ženských požadavků a nároků, aby všechno bylo jinak než doposud. Nechtěl válku, přál si mír, jenže zkušenost digitálního věku zvěstovala pramalou naději na úspěch v ruletě zvané stabilní vztah.
V nelehké situaci by si Běla od člověka, s nímž teď hodlala žít, představovala mnohem větší účast a podporu, než „fakt, jo?“. Cítila se trochu podvedená, a tak si neodpustila malou jízlivost: „Láska nejen že hory přenáší, ale přemísťuje taky lidi do hor, což je v případě těch Opičích zázrak na druhou. To bys snad mohl trochu ocenit, ne?!“
„Hm. Asi jo,“ řekl Roman.
Na okraji vesmíru - v tří a půl tisícové Červené Zvoli, na českomoravském pomezí u polských hranic - kupodivu již víc jak sto roků fungovala malá, v posledních letech soukromá nemocnice, kde už měla sjednané místo zdravotní sestry na Oddělení dlouhodobě nemocných, navíc za vyšší plat, než by dostala doma v Pardubicích, protože kdo by šel do tak temného a drsného kraje za mrzký peníz, že? Nějak tam prostě personál nalákat museli.
Sami rodáci nebyli na svůj původ zrovna hrdí a ti soudnější a schopnější odtud prchali, jak jen se dalo. Ti, kteří zůstávali, pak vcelku logicky netvořili zrovna elitní společnost.
Roman Šerý momentální starosti a obavy Běly nesdílel, možná si jich dokonce ani nevšiml. Na nějaké dvojsmysly, jinotaje a narážky, natož neplodné úvahy o životě si – jako většina obyvatel Červenky – příliš nepotrpěl. Pouze to našince zdržovalo od práce (v jeho případě, jak se brzy ukázalo, vlastně spíše od zábavy).

Budoucí paní Šerá záhy pocítila nevraživost nebo naopak lhostejnost starousedlíků. Připadalo jí jako by se prodírala pomyslnou uličkou hanby. Seznamovala se s pichlavýma očima místních drben, poznávala tlusté uřvané selky s ostrými lokty a upocené strejce s mastnými vlasy, kteří v montérkách snad i spávali.

Navzdory odcizení, které teď mezi partnery zavládlo, se do Romana zavěsila a dokonce mu dvakrát za chůze vlípla pusu, aby tím rozptýlila krušnou atmosféru a aby dala všem čumilům od počátku najevo, že nepřichází za trest, nýbrž z lásky! Tou si však v dané chvíli vůbec nebyla jistá.
Vtom ji napadlo, odkud se asi vzal onen lidový název Opičí hory. S Romanem totiž minuli školu, konzum, lékárnu i benzínku (zdejší výkřiky civilizace), prošli kolem šedivého fádního kostela, který se tyčil na návrší nad návsí, a o němž Běla už kdysi prohlásila, že vypadá spíš jako větší stodola s věží než svatostánek, následovalo pár barabizen jako ze skanzenu druhé světové války, ale hlavně za těch pár minut neveselé pěší exkurze potkali asi pět nebo šest osob se zjevným mentálním postižením.
„Planeta horských opic,“ zhrozila se v duchu mladá žena a všechno se v ní sevřelo. Zmocnilo se jí zběsilé nutkání okamžitě odtud zmizet a už se NIKDY nevrátit. Žádná láska jí v daný moment nepřipadala dost silná na obludnost Červené Zvole.
„To by nedali ani Romeo s Julií,“ špitla si potichu. „Ani Tristan a Isolda, natož nějaký Šerý a Zárybnická...“
Roman si ani nevšiml, že jí v tu chvíli kanou po tvářích slzy.
„Cože?“ řekl pouze, aniž by se na Bělu podíval.

Kapitola 2

1/
Zastavila ho na chodbě oddělení, když od pokoje k pokoji popojížděl s rozdrkocaným vozíkem a sbíral prázdné konvice na čaj. V podpaží si nesla několik umělohmotných složek s chorobopisy, které se jí zdály rok od roku tlustší. Zeptala se ho, jestli by nezašel na cigaretu.
Zajel proto s vozíkem do kuchyňky a ona mezitím odložila chorobopisy na sesterně. Oba se provinile rozhlédli po oddělení a zapadli do výtahu.
Proč se pořád tak odtahuje?, pomyslela si Běla, když se v páchnoucí kabině vezli nahoru. Už dřív si toho v kontaktu s Karlem několikrát všimla.
Vyjeli na půdu a uličkou mezi zaprášenými vyřazenými postelemi na jedné straně a regály se zdravotnickou dokumentací na straně druhé se dostali do špeluňky určené ke kouření.

Usedli do ošoupaných látkových křesílek z roku raz dva a poté, co vyfoukli první obláček kouře, který se rozvinul okolo měkkého paprsku ranního slunce tekoucího do místnosti střešním oknem, Běla spustila:
„Chtěla jsem ti poděkovat, Káji.“
Káji?, podivil se v duchu sanitář. Zatvářil se nechápavě a Běla proto rychle pokračovala: „Vlastně ani moc nevím, jak to říct. Hezky se staráš o pacienty. Povídáš si s nimi, jsi ochotný a tak. Mají tě rádi a těší se na tebe. Stejně jako já. Lidi mi někdy přijdou jak přes kopírák. Ty aspoň o lecčems přemýšlíš a nechováš se jak nějakej robot. Tak za tohle ti děkuju.“
Karel zčervenal, že by mu Karkulka mohla závidět. Bylo mu hezky i mizerně zároveň. Zacukalo mu v krční tepně a srdce se mu zběsile roztančilo.
„Docela mě bavíš,“ vypadlo z něj v tísni.
Bavím? To zní hrozně, pomyslela si Běla.
„Jo, umíš být vtipná, fakt!“ uvědomil si, jaké mele nesmysly.
„Čeho se pořád tak bojíš, Káji?“
Uhnul pohledem.
„Ženských?“
Mlčel.
„I mě? Proč, proboha?“ skoro zaúpěla sestra Šerá.
„To bys nepochopila,“ ucedil otráveně zřízenec.
„Třeba jo,“ vzala ho za ruku.
Neškodné křesílko z roku raz dva se pro něj změnilo v elektrický popravčí nástroj, jak byl nervózní.
„Svěř se mi!“ naléhala Běla. „Určitě pochopím cokoliv! Co se s tebou děje? Chci ti pomoct!“
„Je to dost trapný,“ ošil se sanitář. „To bysme se spolu museli opít.“
Tohle vyslovil ve chvíli, kdy k nim na půdu dolehlo zvonění z oddělení.
Museli ten zvláštní rozhovor odložit. Běla mu ještě, než ve výtahu stiskla tlačítko druhého patra, pověděla:
„Víš, s ženskýma se nedělá moc dobře. Některý jsou až nejapně přecitlivělý a vztahovačný. Oslovíš je Jano místo Janičko a skoro se urazí. Upozorníš je na banální chybu a do smrti si to pamatujou. Čtyřikrát za hodinu změní náladu, i když zrovna nemají svoje dny. Oponenturu neberou jako obohacující protinázor ale jako vzpurnost nebo dokonce urážku. Ale já nejsem taková, mě se nemusíš bát. Co ty si o mně vlastně myslíš?“
Zřízenec dvě tři vteřinky váhal, než k vlastnímu překvapení a s náznakem plachého úsměvu pravil: „Že jsi chytrá a moc hodná holka. Jako jedna z mála tady. Mám tě taky svým způsobem rád.“
„Škoda, že jenom svým způsobem. Tak kdy se teda půjdem opít?“
To už vcházeli na oddělení, takže poslední slova zachytila i sestra Ervína z prvního patra, která se zastavila na kus řeči po noční.
Opít? S Piknou? Proboha, ta Běla se snad úplně zbláznila!, pomyslela si zhnuseně.
2/
Hned na prvním rande odhalil absurditu svého počínání a vlastně celé své ubohé existence.
Jestli by to byl jakž takž schopen zvládat v dávnověku, dnes už ne. Obstojně skrývat úzkost, nervozitu a strach jde jen do jisté míry opotřebovanosti. Už to nedokáže, nemá sílu. Ve dvaceti ještě párkrát zkoušel randit s děvčetem, ale protože to pokaždé skončilo fiaskem, skoro dvě dekády se o to pro změnu nesnaží.
Kdysi na gymplu mu totiž jedna spolužačka vmetla do tváře, že mu smrdí z pusy. Hojily se mu tenkrát vytržené krční mandle, a tak to asi byla i pravda. Jenže Karel se té utkvělé myšlenky pak už nikdy nezbavil. A obsese ho brzy převálcovala až do stadia, kdy se bojí na lidi promluvit i z uctivé vzdálenosti a se žvýkačkou v puse. Natož třeba holku políbit, nebo i víc, to je dnes pro něj naprosto nepředstavitelné!

Stačilo, že vybrala malý stůl, aby se případně mohli dotýkat, a on se celý rozklepal.
Seděla od něj asi 80 centimetrů a to pro něj znamenalo úzkost přímo vražednou. Proto se při mluvení zakláněl, hovořil tiše, odvracel hlavu na stranu a z rozrušení plácal páté přes deváté. Když se ho zeptala, proč je tak rozhozený, cosi jí odbrkl. Opravdu to bylo nanejvýš trapné.
Sotva jim číšník přinesl druhou dvoudecku vína, Karel už netoužil po ničem jiném, než tu frašku z jeho strany co nejrychleji ukončit. A to také brzy udělal.
„Když jsme spolu sloužili na Silvestra, byl jsem asi v lepší formě, co?“ omlouval se, když si na odchodu oblékal bundu.
„Co tě trápí? Fakt ti nemůžu nějak pomoct?“
„Někdy ti to třeba povím. Jestli o to po dnešku ještě budeš stát, o čemž pochybuju.“
Jenže ona o to stála. Byť v tu chvíli neřekla nic. Mluvila pohledem. Smutným, zaskočeným, dotčeným i věrným.
Přece jen se o Karlovi stačila něco málo dozvědět. Že se mu stýská po Olomouci, že ještě v životě neměl žádný vážný dlouhodobý vztah (což Bělu docela vyvedlo z míry, sanitář totiž nebyl ošklivý ani náhodou a hloupý už vůbec ne!), a že by moc rád jednou na vlastní oči viděl tu slavnou sochu Krista v Rio de Janeiru. Údajně taky uvažuje o psovi, nejraději kokršpanělovi, to jsou podle něj „mazliví rošťáci“. Protože pes - na rozdíl od ženy - pokud se ovšem nejedná o dobrou matku, prý nikdy nezradí.
Kapitola 3

1/
Všechno začalo před mnoha lety tím osudným koncertem kapely Lucie v Hradci. Dorazila na něj sama, její nejlepší kamarádka tenkrát slehla v horečkách. Ovšem Bělu to trápilo jen mladickou chvíli. Z osamělosti ji brzy vyvedl fešný mladík, jenž jí zprvu clonil ve výhledu na jakousi nemastnou neslanou předkapelu, a potom Běle málem zlomil nos, když si zezadu chtěla přičichnout k jeho dlouhým havraním vlasům.
Nedávno se kdesi dočetla, že ve vlasech se koncentruje veškerá vůně člověka, a okamžitě zatoužila zjistit, jestli přitažlivý mládenec, kterého zatím zahlédla jen na okamžik z profilu, a už tak se jí moc líbil, voní stejně krásně, jak si představovala.
Jenže na scénu nastoupila Lucie, dav zajásal, Roman v euforii vystřelil rukama nahoru a přitom prudce trhl hlavou dozadu, takže Bělu – naklánějící se právě k jeho hřívě - udeřil zátylkem přímo do nosu.
Okamžitě se jí spustila červená a měla chvíli mžitky před očima, ale ani přes bolest a mrákoty jí neušlo, jak je ten idiot podobný Robertu Kodymovi – kytaristovi, zpěvákovi a největšímu kocourovi z Lucie.
Musela se rozmazaným zrakem přesvědčit, zda pravý Kodym (bůh) náhodou nesestoupil mezi své ovečky, jako to dělával v dobách nejdivočejší éry skupiny. Ale ne, stál tam nahoře na pódiu s kytarou v ruce a zrovna ohlašoval hit Černí andělé.
Dál už to jelo samospádem. I kdyby jí tenkrát býval ten nos přerazil třeba natřikrát, a nikoliv „jenom“ pohmoždil, stejně by se za něj nakonec provdala a šla s ním kamkoliv. Voněl totiž omamně a bůh zůstával tak jako tak nedosažitelný.
Po té nešťastné inzultaci, za kterou si ale tak trochu mohla sama, si chvíli teatrálně sypal popel na hlavu, zatímco ona řešila krvácení. Nosní dírky si pohotově ucpala špunty z papírového kapesníku a mezitím agresorovi všemožně spílala. Pozvání na skleničku se pak ukázalo jako nevyhnutelné.
„Za způsobenou újmu tě přece musím nějak odškodnit,“ prohodil s troufale rošťáckým úsměvem KvaziKodym.
„To bys zatraceně měl!“ rozčilovala se dívka.

2/
Po třetím kompenzačním panáku v jakési zaplivané hradecké putyce, která otřesené Běle připadala jako milá a útulná hospůdka, vyložil na stůl svůj namlouvací royal flash: pozval ji na koncert VLASTNÍ skupiny Ulice.
„Příští týden ve Štítech, přijdeš?“ usmál se na ni stejně kouzelně jako voněl a ona se v tu ránu ocitla ztracená a bezmocná a po bolesti již nebylo ani památky.
Ulice se později ukázala být jen komickým plagiátem svého předobrazu a její frontman stejně směšným Kodymem. Ke všemu se časem proměnil v nejdražší a nejškodlivější parfém, jakým se kdy Běla nechala unést.
Když se s Šerým později chtěla rozejít, zjistila, že je těhotná. A hormony jako by poněkud narušily její smysl pro realitu. Roman se v onom období navíc přechodně jevil jako podezřele dospělý a příčetný, a tak krizi zdárně překonali a nakonec se uskutečnila i svatba. Běla Zárybnická, jedna z posledních mohykánek staré ženské školy, která svazkem manželským dosud nepohrdala, byla totiž nábožensky založená, což její volbu v tomto směru velmi usnadnilo.
Sotva se vzali, parfém se definitivně proměnil v destilovanou vodu. Pro dobro rodiny, tchýně a klid vesničanů se obětovala a trápila dalších osm let, než jednoho ubrečeného večera usedla k počítači a sepsala žádost o rozvod. Manžel na baterky totiž s Ulicí mnohem raději obrážel zábavy, nebo bivakoval v okolních lesích, kde si s partou žíznivých kamarádů hrál na indiány. Ve skoro třiceti letech! Jako by nestačilo, že celý život trávil v rezervaci divochů zvané Červená Zvole. Všemu jinému vždy dával s neskonalou chutí přednost před rodinou: muzicírování s Ulicí, tréninkům a zápasům fotbalového týmu FC Červený nos, ve kterém zářil coby župní Messi, i pijatykám po indiánsku... Pořád si jen hrál, playboy jeden.
Jednou si ho dlouho po půlnoci vyzvedávala v hospodě U Červeného nosu a zhrozila se nad tou skvadrou zastydlých puberťáků: na hřišti až tak zoufale nevypadali, to bývali většinou střízliví, ale momentálně se zrovna štengrovali, jestli Roman svého očekávaného synka (před chvílí se chlapům pochlubil jeho fotkou z ultrazvuku) pojmenuje Lionel, jak již dříve avizoval, nebo zda nakonec „vyměkne“. Kdosi za Lionela nabízel rundu tullamorek, jiný ubožák potom za Diega Armanda dokonce dvě, protože to už jsou přece dvě jména.
Což překročilo Rubikon její svaté trpělivosti. Bouchly v ní saze, div že na místě nepotratila. Poprvé si naplno uvědomila rozsah škod, které ten zatrolený hradecký koncert napáchal.
„Lionel Šerý?!“ zařvala tygřím hlasem, takže to musela slyšet i tchýně o patro níž v domě, který společně s duchy sudetských Němců obývali. „Sice to nezní tak blbě jako třeba... ehm.. třeba Malcolm Malina, ale stupidní je to dostatečně.“
Vzápětí šla zkontrolovat počítač, jestli v něm má stále uložen rozvodový soubor Destilka.doc...
Roman odpověděl zachrochtáním opilce v polobezvědomí a vteřinu poté usnul v předsíni na zemi a s hlavou opřenou o botník.
Tchýně se druhý den v otázce Lionela versus Diega Armanda výjimečně přiklonila na stranu snachy a dokonce synovi vyhubovala, vzdor jeho argumentaci, že po světě dnes díky argentinskému fotbalovému idolu běhají miliony Lionelů. S Diegem Armandem si tak jistý nebyl.
„Po světě snad,“ zpražila ho matka, „ale tady u nás jen přes mou mrtvolu! Jinak tě, hochu, vydědím.“
A co ve srovnání s tím znamenala runda tullamorky, že?
Rád pil vždycky, ale tři čtyři roky po svatbě už nesrovnatelně víc, jak střízlivěl s očekáváním ohledně profesionalizace
kapely i sebe sama coby zpěváka. Byla to smutná bilance: Za deset let působení Ulice pouze dvě vydaná cédéčka, (ke všemu vlastními náklady), jedno předskakování skupině Buty na jakémsi poloprázdném koncertě a pár vystoupení na středně velkém fesťáku, jenže v odpoledním čase a s pramalým efektem; cédéček se prodalo naprosté minimum a na návštěvnosti koncertů Ulice se to skoro nepromítlo.
Romanovi z těch dob zbyla jen fotka s Davidem Kollerem z Colors of Jihlava a několik vzpomínek na příjemně strávenou noc s říčnou fanynkou.
Chmury zaháněl všelijak. Třeba si koupil Playstation 2, že prý budou „s malým pařit Ligu mistrů“; skutečně spásný nápad, říkala si Běla. Celé dny a noci pak stejně propařil sám, přesně jak předpokládala, zatímco ona makala na baráku a na tom, aby z Románka rostl slušný člověk.
Později se k Playstationu přidala playmate a bufetářka místních kartáčoven, v nichž Šerý pracoval jako údržbář. Odtamtud ho propustili, poté co zjistili, že kantýnskou Vlastu přivedl do jiného stavu, a že má u ní navíc otevřené konto s dluhem okolo patnácti tisíc korun.
Pohár přetekl.
Ti dva se už nesnášeli jak alkohol s antabusem: dělalo se jim ze sebe na zvracení.
Soubor Destilka.doc stačilo jen aktualizovat a následně podstoupit nervy drásající kydání rozvodové špíny u soudu a nechutné tahanice okolo dělení nicotného majetku (barák byl psaný na tchýni).
Dítko pochopitelně svěřili do péče matky bez problémů a skoro bez podmínek. Nemohla se dočkat, až z planety horských opic odletí do vytouženého ráje v Polabské nížině. Jenže jí v Pardubicích mezitím nečekaně zemřela matka, zradilo ji srdíčko.
Románek vyrostl ve Zvoli a jinam se mu za nic na světě nechtělo a starší sestra Běly se už dávno cítila doma na opačném konci republiky. Křísit v perníkovém městě dávno mrtvé známosti nemělo cenu. Za 20 minut nad kávou zrekapitulovat peripetie bývalých kamarádek, tajných lásek, vyměnit si telefonní čísla a pak už jen standardní pusto a prázdno, popřípadě v nouzi nejvyšší večerní tlachání na Facebooku, za které se ráno bude stydět. Protože, když vidí ten odpad, který se po sociální síti z pětadevadesáti procent šíří, obrací se jí z toho žaludek: Táňa v kuchyni s bábovkou a pod tím 35 lajků a 18 komentářů, jak se jí povedla a jak to Táně sluší. Jiřina stojící v koupelně před zrcadlem s kartáčkem v ruce, neostré selfie se jmenuje pravidelná večerní dentální hygiena a 12 zoufalců cítilo potřebu se k tomu vyjádřit na 12 stejných a zbytečných způsobů („zoubky jako perličky“, „tak krásné a bílé zuby jsem si vždycky přála mít, Jiřinko, dobrou noc přeju a sladké sny, mám tě ráda!“, „z fleku bych tě obsadil do reklamy na zubní pastu, Jiřko...“, apod.).
Karla se vrátila od kadeřníka. Mirka na procházce se psem. Vladěna v novém pyžamu. Monika ve starém pyžamu vznášející dotaz, jestli si už nemá koupit nové, a pod tím patetická diskuse na téma: Jak já to staré jeté pyžamo zbožňuju! Vendula 8 krát denně v různých pózách plus 8 krát X komentářů, jak je krásná, přičemž od mužů jsou to většinou implicitní nabídky k rychlému a snadnému sexu.

3/
Běla si v Července za ta léta zvykla a cosi z místního folklóru si i oblíbila. Ten vesnický klid a bezpečí se jí v dnešním terorizovaném světě zdály k nezaplacení. Na tak radikální změnu už se vlastně ani necítím, uvědomila si. Připadala si na ni stará a asi trochu i zbabělá. Každopádně dávno nepozorovaně srostla s prostředím mnohem víc, než by si byla sama ochotna přiznat. Červenka sice působila depresivně, ale tak nějak romanticky depresivně. Když navštěvovala svou matku v Pardubicích, často se už po pár hodinách přistihla, že jí ta depresivní romantika vlastně chybí. Třeba se procházela po Třídě Míru a najednou se jí zastesklo. Už to nebylo město, které opouštěla. Už se tam necítila doma.
Tak se stalo, že se s malým nakonec přestěhovala do obecní bytovky na dohled od domku paní Šeré, v němž strávila víc jak osm nanicovatých let po boku největšího omylu své existence. Nebýt Románka, dávno by utekla. Na skupinu Lucie zanevřela, a když někde náhodou zaslechla Černé anděly, naskakovala jí husí kůže.

Autor: Michal Pohanka | neděle 25.6.2017 9:40 | karma článku: 9.50 | přečteno: 387x

Další články blogera

Michal Pohanka

O lásce a zločinu - nová ukázka

Román, který si zamilujete! Aneb 43letý stařík, který vylezl z permanentního okna a našel se ***************************************************

6.8.2017 v 8:19 | Karma článku: 3.92 | Přečteno: 109 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Petr Raus – Úzká cesta, úzká brána

Olomoucký sbor Církve bratrské je různorodá skupina křesťanů. Společně se křesťané v tomto sboru zavázali následovat Pána Ježíše Krista, a to láskou a pomocí všem bližním, a sdílením dobré zprávy Evangelia.

21.8.2017 v 8:05 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 34 |

Karel Sýkora

Vůbec nejlepší dovolená... :-)

Potopa neboli povodeň, je příběh vyprávěný v mnoha kulturách světa, v Bibli popsaný v 1. Mojžíšově (kap. 6 až 9) jako celosvětová katastrofa způsobená Božím zásahem proti lidské zkaženosti za dnů Noema.

20.8.2017 v 21:03 | Karma článku: 5.48 | Přečteno: 142 |

Vladimír Koliandr

Financuje opravdu Evropa teroristy?

Reaguji na článek pana Stejskala „K útoku v Barceloně trochu jinak“, který má i nemá pravdu a vyvolal bouřlivou diskusi. Dokážeme postihnout podstatu problému?

20.8.2017 v 9:00 | Karma článku: 23.64 | Přečteno: 681 | Diskuse

Karel Sýkora

Robert Plant – I Believe

Robert Plant je anglický rockový zpěvák a skladatel, především známý jako člen známé skupiny Led Zeppelin, ale také svou úspěšnou čtyřicetiletou sólovou kariérou. Plant je považován za jednoho z nejvýznamnějších rockových zpěváků

20.8.2017 v 6:15 | Karma článku: 6.03 | Přečteno: 118 |

Vladimír Koliandr

Je konopí nebezpečné?

Umí vyléčit rakovinu, Alzheimerovu chorobu, Parkinsonovu schisofrenii, Crovnovu chorobu i další nemoci. Dokonce i periferní neuropatii související s HIV nebo roztroušenou sklerózu! A je vynikající zeleninou.

19.8.2017 v 9:00 | Karma článku: 25.89 | Přečteno: 639 | Diskuse
Počet článků 2 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 248

 PROJEKTANT A ARCHITEKT LITERÁRNÍ KAMPANĚ "O LÁSCE A ZLOČINU"

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.